KRÉTA 2006

 

 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Soutěska Samariá

 

Je pondělí, 22.5.2006 a my se konečně vydáváme na cestu do Omalos. Každý z nás z jiného důvodu, s jiným očekáváním. Já jsem se před 9. lety do soutěsky nedostala, protože jsem dala přednost výletu na Santorini (všem doporučuji). Své pocity nám tehdy líčila cca 65. letá paní, která tuto túru absolvovala bez ztráty květinky. Takže já jsem si šla vlastně dokázat, že nejsem žádná bábovka a těch cca 14 km bez problémů zvládnu.

Můj muž zase má rád túry a přírodu, ale nějak na ně nemáme čas (zaměstnání, oprava domu).

No a naše Ivana, ta zase chtěla vidět kozy Bezoárové. Má to něco společného s Mudlovci a Harry Potterem. Ona je totiž jeho „příznivkyní“ – slabéééé slovo. Kdo patří do stejné kategorie, doporučuji zase jedny z jejich stránek: http://www.hermipottrova.webgarden.cz Do soutěsky se však vydala i CD přehrávačem k kapse a sluchátky na uších, což nás rodiče značně vytočilo.

 

Něco po 6:00 hod. přijíždí autobus. Jako vždy se zpožděním. Výhodou je, že nám děla doprovod naše delegátka. Očekávám, jak zaplněn BUS bude a jaké místa na nás zbudou.

BUS je již plný Poláků (to je dobře, Maďary bych asi nepřekousla, to už jsem jednou zažila) a místo máme dobré. V předu vpravo za řidičem. Tuto pozici miluji, protože mám výhled i přehled. Vyrážíme. Cesta je příjemná, slunce je ještě nízko a naskytá se nám nádherný pohled na všechny strany. V Omalos je malá přestávka na snídani a WC u restaurace poblíž Omalos. Stojí tam každý autobus, který míří k soutěsce. Podle mého mínění je to zbytečné ztráta času, ale kšeft je kšeft.

Před 9:00 hod. jsme na místě. Průvodkyně nám kupuje vstupenky, pokukujeme po suvenýrech a děláme první fotky úžasné přírody.

           

Pohled od vstupu .......................................vrcholy skal......................................................... Xylóskalo ...................................................příroda okolo.......................................

Do soutěsky se sestupuje po dřevěných schodech, kterým se říká Xylóskalo. Proč dřevěné schody, to nevím. Z kůlů je pouze hrana a zábradlí. Jinak je to hlína a kamení. Sestup je však nenáročný a pohodlný. Všichni se rozhlížíme okolo, po stromech, květinách i skalách v dáli. Je třeba se ale dívat hlavně pod nohy. Průvodkyně nás upozorňuje na kytku, která vydává „mrtvolný zápach“ . Vše se musí vyzkoušet. Nejdříve se nám to nezdá, ale když se rychle přiblížíte nosem ke kalich, je to tady. Ucuknu, co se dá a křením se ještě dlouho. Ale nemohu porovnávat.

      

Páchnoucí kytka ...................................................................................................................jehličnany ........................................................................... napadané kameny ......................

Dcera se nám vytratila někde v dáli. Žízní neumře, prameny jsou cestou, Ztratit se asi také nemá kde a lidí je zde akorát. Manžel fotí, co se dá a co stojí za to, já zase filmuji. Okukujeme oba koruny stromů. Do oka nám padl na některých větvích borovice visící bílý zámotek.(že by mimozemšťani,….nebo netopýři, pavučina ?? Ani přiblížení kamerou či foťákem nám odpověď nedalo. Nejdde to rozeznat.  Raději jdeme dál. Je ticho, jen ptáci v korunách stromů štěbetají. Slyšíme své kroky a kroky dalších turistů. Obdivujeme jednu polskou rodinku se dvěma malými dětmi. Mají tak 2-4 roky. Táta v bílém tílku toho menšího nese na ramenou. Cesta ubíhá. Vždy se občerstvíme pramenitou vodou, osvěžíme tvář i tělo a jdeme dál. 

     

.....................stromy roztou vlastně na kemenech..........................................................lemují sestup na dno soutěsky........

Asi po 4 km klesání míjíme kapličku sv. Mikuláše v Agios Nikoláos. Je konec pohodlné cesty. A jelikož se Jirka je tvor zvídavý, zkouší, jestli jsou dveře odemčené. Jsou. Vnitřej je však trochu plesnivý, jinak klasicky prostý. Nad dveřmi je starý dřevěný překlad. Je udivující, že stavba stále stojí.  Na dne soutěsky teče potok. Bude nám dělat společnost ještě dlouho. Vzdaluje se a zase přibližuje, křižujeme jej.Vzduch okolo něj je vlhký a příjemný. Slunce už je vysoko a jdeme spíše na slunci, než ve stínu.

 

Potok....... a šutry..................................... a šutry ........................................................Kaplička Sv. Mikuláše u dne Xylóskala

Kousek před  Samarií je tje také místo, na které jsem byla zvědavá. Je to široká otevřená plocha uprostřed s klikatící se cestou, po které jdeme. Vpravo i vlevo od nás se tyčí místo vedle místa sněhuláčci z kamenů a oblázků. Říká se, že kdo si postaví svého pajduláčka, na Krétu se určitě vrátí. No, já ho tehdy nemohla postavit, a jsem zde. Samo sebou sbírám co nejplacatější oblázky a toho svého Navrátilka si stavím také, sokonce i Jirka. I když vím, že se už na Kréto vracet nemusím. na trase stále potkáváme nádherné přírodní výtvory.

    

Pajduláčci z kamenů ................................otevřená krajina .................................................... a opět útvary vytvořené přírodou samotnou...........................................

spadne na nás, nebo až jindy? .................  co dodat ..........................................

Na 7 ujitém/ 6 zbývajícím kilometru se objevuje opuštěná vesnice Samariá. Do ní se vstupuje přes most, který musíte přejít, když zase chcete jít dál. Je na levém břehu vyschlého řečiště. Kdysi byla obydlená, ale vesnici museli obyvatelé opustit v r. 1962, kdy byla rokle vyhlášená Národním parkem. Některé domky drží stále pohromadě. Mají okna, uzamčené dveře i schody do patra. Střechy děravé nejsou. Ve vesničce jsou lavičky, turisté posedávají, odpočívají a občerstvují se. Kdo může, využije stín několika málo stromů. My raději jdeme dál, protože kdybychom si sedli, už by začaly bolet nohy a nechtělo by se dál. Raději vše projdeme na „jeden zátah“ a v klidu se posadíme do taverny u pláže, kde máme sraz. Jsem v pohodě, je mi fajn, jen občas mě lehce píchne v pravém koleni.

   

Přicházíme do vesnice Samariá ................vyschlé řečiště ......................................pohled do dáli na skálu ............................................pozůstaky staveb ..............

Na okraji vesnice je opět malý kostelík. Má navíc zvoneček, který musí Jirka rozeznít. Jsme středem pozornosti.

  A zase ta příroda a Jirkovo vnímavé oko.

Pokračujeme dál. Od batohu, který nosím zásadně já, mám zpocené záda, jdeme už na slunci. Cesta se změnila v kamenitou – oblázkovou. Tento povrch není nic příjemného, protože se mi zdá, jako bychom v těch kamenech plaval. Podjíždí a nemají stabilitu, takže chůze stává v tomto místě nepříjemně náročnou a namáhavou. Stále to však jde. V těchto místech upoutají mou pozornost více kameny a stěny skal. Obojí je zvrásněné, je vidět, jak se horniny ukládaly. Voda a slunce uměly vytvořit nádherné ornamenty. Říkám si, že zde by se líbilo spíše zanícenému geologovi. Pro botanika je zase zajímavé, kde všude dokáží rostliny a stromy zakořenit a hlavně udržet se, vyrůst. Jirka je detailista, takže jsem žasla, co vše nafotil, čeho si všimnul. Já naopak více vnímám celek, takže mě nadchnou panoramatické výhledy, otevřená krajina. Ze všeho nejvíc však miluji pohled shora z letadla. A když rozeznám, co je na zemi pod náma  - ostrovy, řeky, města, to jsem nadšená.

     

Procházíme po kamenné cestě ...............stále na dně soutěsky ........................... opět ta příroda ...........................................stínu je už moc málo ........................

 

slunce je nejvýše .....................................kamení všude okolo ................................ v jakokoliv podobě ......................................v jakokoliv pozici ...............................

9 km chůze / 4 km před námi. Slunce střídá stín, je stále větší horko, a slunce pokrývá téměř celé dno soutěsky. Potkáváme první „protivníky“. 3 Tedy 3 muže, kteří jsou v protisměru a to dosti svižným tempem. Nezdá se, že by se kochali krajinou. Musí koukat pod nohy a chvátat. Mají před sebou ještě 2/3 cesty a to v tom největším horku. Míjím úžasného „navrátilka“.  Bohužel, Jirka je dál přede mnou a fotku nepořídil. Někdo zde postavil kamenného pajduláčka, který má tak 1,5 m na výšku. Je to kámen na kameni. Divím se, jak může stát.

Je poledne. Potok nám opět dělá doprovod, hučí a opět se ochladil vzduch.

11km / 2km do cíle

      

slunce je všude ............................................................................................................... a  pohled  na  přírodní  útvary, které  nám připravila  příroda nám  krátí čas ......................

Cítím, že mě nohy sotva nesou. Jsem unavená z těch kamenů po nohama.

KOZA – konečně. Iva bere foťák Jirkovi, mi z rukou kameru a bere si i ofoceného průvodce, kterého mám s sebou. Dělá to jako já. Filmuje a čte komentář ke koze Kri-Kri. Jde jí to. Tent druh je chráněný. Tento kus a ještě asi dva další, které nacházíme poblíž dalšího odpočívadla, je asi ochočený. Stojí a nechá se i podrbat.

   

Koza bezoárová ............................................ a konečně kousek stínu ................. 

Na tomto odpočívadle v borovicovém lese je kromě laviček a stolů i příšerné WC. Že je tureckého typu, to mi vůbec nevadí, těch je na Krétě více, ale ten pach a nepořádek je nechutný. Tady se trošku zdržujeme. Víme, že máme skoro celou cestu za sebou, že nám loď neujede. Nechávám Ivu pokecat s kozou, ale zato se mi ztrácí drahá polovička. 10min. jej nikde nevidím. Popocházím dále za odpočívadlo, rozhlížím se po okolí a doplňuji tekutiny. Po 10 min. se objevuje Jirka. Čekal na WC.  Opět pokračujeme v cestě.

  Bez komentáře

Jsem zvědavá na další v průvodcích a cestopisech zmiňovaný pojem – Železná brána. Má to být nejužší místo v soutěsce, cca 3 metry a lidé si v něm mají překážet. No šířka by seděla. Že by si lidé překáželi, to bych neřekla. Jedině tehdy, když se chtějí v tomto místě vyfotit. Stále někdo přechází, takže je to problém. Tímto místem teče potok. Není až tak velký a hluboký, ale je třeba jej suchou nohou přejít pouze po můstku, takovém položeném žebříku.jsou zde dva. Mostík je úzký, asi jen tak na jednoho člověka, takže tady si lidé musí dávat přednost. Proto se průchod komplikuje.

   

Železná brána ............................................. a zase ta příroda ...................................to není živočich, to je samorost ............... poslední foto ze soutěsky................

Na 12km/1km potkáváme poprvé strážce parku s vysílačkou a oslíkem.  Osli se používají v případě úrazu. Průvodkyně nám povídala, že údajně před časem si jedna zahraniční turistka umanula, že chce projít soutěskou, ale na oslu. Jen tak, bez důvodu. Prý jí vstříc nevyšli ani za tvrdou měnu.

A jsme v cíli. Je 12:30 hod.

Místní pošta. Bylo zavřeno, asi polední pauza. Ale zda je funkční ???? nevíme.

13 km máme za sebou. Slunce pálí. Procházíme druhou vstupní bránou a odevzdáváme druhou část vstupenky. Bez té by nás ven nepustili. Tento systém slouží ke kontrole, kdyby se někdo ztratil, zranil nebo snad chtěl někde v soutěsce přenocovat.

Vítají nás obchůdky s nápoji a zmrzlinou. Odoláváme a šlapeme asi další 1,5-2km k pláži. Míjíme obydlené i neobydlené, nové i staré domky. Je to stará vesnice Agía Roumeli. Už je vidět moře, cesta se dvojí, ale po obou dojdeme do nové vesnice. Dáváme se vlevo, ta má být kratší a zavede nás přímo k taverně, kde máme všichni z BUSu sraz.

    

Už jsme venku .............................................zase skály ..................................................a původní obydlí .....................................konečně moře .......................................

Blížíme se ke konečnému cíli. Už na nás mávají sousedi. Jsme v cíli druzí, bez úrazu, naše ego stoupá.

Po asi 30 min. chůze od brány jsme už v nové Agia Roumeli. Usedáme do nádherného, báječného, pohodlného, bílého …….… plastového křesla. Objednáváme si točené pivečko, coca-colu, giros s hranolkama. Mňam. Kocháme se pohledem na temně modré moře, pochutnáváme si na pivku a vyhlížíme kdo se dostaví dále v pořadí. 3 místo obsazují opět Češi. Přichází i skupinky Poláků a dokonce i hrdinný otec 2 dětí. Nyní už jeho triko nezáří bílou barvou, ale na prsou má vpravo a vlevo hnědé prašné fleky od botiček své ratolesti. Všichni jej obdivují a gratulují mu ke zdolání cesty. Vypadá docela zachovala a na rtech má státe úsměv. Všichni si sdělujeme své dojmy a zážitky. My ostřílení Ostraváci si s přátelskými Poláky dobře rozumíme. Tlumočník není třeba.

V přístavu už kotví dvě lodě. Typujeme, která je naše. Doráží i naše průvodkyně. Ta už se s obsluhou zná, prohodí pár slov,  jde se umýt a hodit do gala.

Uvědomujeme si, že jsme zapomněli na plavky. Času bylo dost a mohli jsme se jít i vykoupat. Kupodivu nikdo z naší partičky neměl zájem se vykoupat. Všichni dali přednost posedět a občerstvit se. Kdybych ty plavky měla, asi bych ani nešla do moře, nevím.

 

A jak bych  výlet  hodnotila ??

Nahoře nádherná příroda, výhled, klid, člověk je plný očekávání. Okolí spíše pro nadšence rostlin, botaniky, flóristy a pod.  Dole spousta kamenů, zajímavých hornin, přírodních útvarů.  Cestou je dostatek vody, ale mějte u sebe alespoň 2l/osobu. Nejdřív využijte pramenité vody, na tu co si ponesete, dojde později. WC i odpočívadla jsou také k máni.  Cesta náročná není. Jak pro mrňata, tak pro starší lidi, pokud jsou zdravotně fit. O francouzských holích bych tam asi nešla, ale jednoho odvážlivce jsme potkali na odpočívadle. Vše je na Vás, jak jste zvyklí a jak se cítíte.  Taky jsem někde četla, že bunda přijde vhod. Jsem zimomřivá, takže po zkušenosti z Lasithi jsem  ji s sebou vlekla, a zcela zbytečně. I v květnu bylo po celou cestu příjemné teplo. Stačí tričko či tílko a šortky či kraťasy. Pokrývka hlavy přijde vhod.

 

Naše loď vyplouvá v 16:45 hod. Ta menší už odplula zpět do Chora Sfakion, takže už víme, že naše bude ta větší a budeme plout do nám už známé Sougie. 

      

 

Na palubě hledáme místečko k sezení. Okukujeme ještě vzdalující se Ag. Roumeli, pláž, betonové molo a dáváme sbohem ústí soutěsky. Usadíme se na palubě směrem k otevřenému moři ve skupince s vítězi a s naší průvodkyní. Cestou přijde řeč, kdo kde byl na dovolené, kde byla všude naše průvodkyně, jak jsme spokojeni s kterou cestovou a pod. Slunce mi svítí do očí a začíná více foukat, takže se zvedám, procházím loď a usedám dovnitř na volné místo. Občas vystrčím hlavu, co je zajímavého na pobřeží. Podle mapy bychom měli míjet nějakou zříceninku Tripity a kostelík Profitis Ilias. Vidíme nádherné opuštěné a romantické pláže, na které je možné se dostat pouze lodí. Ale vzhledem k tomu, že jsem nesledovala celý úsek, netroufám si to, co vidím pojmenovat. Zaujalo mě však temně modrá barva moře, do níž se odráželo pomalu zapadající slunce. Nádhera.

Všimla jsem si, že moře má snad tisíc barev. Každé místo je jiné, je znatelný jiný odstín, připadá mi to, že má snad i jinou hustotu, ale to je blbost. Jen má jinou slanost. Sedím proti směru plavby, loď se pohupuje, je mi nějak nevolno. Takže se zvedám a mířím ven na příď. Nebo na záď ?? Jsem nějak zmatená, protože n a přídi je poklop, kterým vjíždí auta a kterým jsme vstupovali na loď. Je mi to nějaké divné, ale blížíme se k molu v Sougii, takže je mi to vlastně jedno. Až nyní si všímám, že na lodi je i auto, na kterém je na korbě cca 20 koz. Snažíme se je s Jirkou a Ivanou spočítat, ale rozcházíme se v čísle. Takže 20-25 ks. Kdyby to viděli ochranáři, nebo komisaři EU, co by asi na to řekli???  V Řecku asi nic, ale v Česku by z toho byl skandál a týrání zvířat. Plavba trvala si 1 hod.

Přirážíme k molu v Sougii  a vystupujeme. Už vidíme i náš BUS. To ještě nevíme, že se za celý den změnil ve ŠNEKOBUS. Trochu přidávám do kroku, abych si zabrala hned první sedadlo, což se mi vyplácí. Nevím přesně, zda ráno měli všichni své sedadlo, ale na naši slečnu průvodkyni už místo nezbylo. Usadila se na schůdku vedle řidiče, hned u mých nohou. Cestou padalo mnoho komentářů jak na řidiče, tak na ploskou průvodkyni. Když se dostala k mikrofónu ta naše, hlavně radila dát si doma štamprličku, koupel v bazénu a vzájemnou masáž chodidel.

 

Vyjíždíme a všichni se těšíme, až si zujeme boty a uděláme pohodlí. Jak vidím, ponožky už také změnily barvu. Polská průvodkyně je dosti ukecaná. Poté co informuje Poláky o dění, dává se do družného rozhovoru se řidičem, naneštěstí v řečtině. A to je kámen úrazu. Řidič je z ní tak hotový, že i po rovině, kde to Jirka před týdnem řezal 80-kou, on nemá na tacháči za celou! dobu jízdy více, než 43 km/h. Cestu, poměrně pohodlnou, širokou, s klasickým stoupáním a klesáním, kterou jsme před týdnem udělali za 1 a 3/4 hod. děláme za 2 a ½ hod.

Ještě,že naše destinace je první na ráně. Opouštíme šnekoBUS.

Ve 20:15 hod. už skáče Jirka do bazénu, Ivana chystá večeři a já vybaluji.

Jsme rádi, že vše šlo jako po másle a zdárně jsme se vrátili do studií.

Vody i WC je přeci jen dostatek.